Také se Vám už někdy stalo, že jste přišla domů a místo uklizeného příjemné prostředí Vašeho bytu, vás překvapil byt v podobě neskonalého „bordelu“. Hned u dveří vás přivítala manželova ponožka, za prvním rohem se povalují okousané pantofle od vašeho psího miláčka, v kuchyni Vás čeká dřez plný špinavého nádobí, lednička je úplně vypleněná ačkoliv při vašem ranním odchodu praskala ve švech ? Tak takhle drsného zážitku jsem byla ještě ušetřena. Místo toho občas podstupuji trochu méně šokující variantu. Ne, nečeká mě ani muž s pivem v ruce doslova visící na televizní obrazovce při přímém přenosu fotbalového utkání ba ani hokejového.

Místo toho mě občas přivítají drobky na prostěradle a já marně, někdy s větším úspěchem studuji co vlastně můj miláček baštil na posilněnou. Pokud neodhadnu je možnost pídit se dál, přestupem do kuchyně, kde zajisté bude ležet obal od oné věci. V koupelně mě přivítá promáčená zeď, která značí, že moje drahá polovička je určitě náležitě vydrbaná.

Někdy zuřím, jindy mě to jenom naštve, jindy pobaví. Já trošku puntičkářka na pořádek dostávám tedy od svého zamilovaného zabrat. Ale ženy, jedna rada specielně pro vás, které máte podobné problémy jako já. Nikdy, ale opravdu nikdy to tomu dotyčnému nevyčítejte nebo ani nenaznačujte ve snaze vše napravit. Oni muži totiž si nepřipustí, že by jste chtěla jenom taktně upozornit na to, co by vám udělalo radost a usnadnilo práci, čímž byste následně neupotřebený čas na neustálé uklízení využila jiným, třeba i příjemnějším způsobem. Budou si myslet, že je za něco obviňujete, vyčítáte a káráte.

Raději ukliďte drobky, dokupte jídlo do ledničky, dejte na své místo pohozené ponožky na koberci a usmějte se na svět. Vzpomeňte si na klady Vašeho miláčka, na to proč s ním vlastně sdílíte život, co se vám na něm líbí a uvidíte, že to ty drobné nedostatky určitě odškodní. Vzpomeňte si, kdy vám s něčím pomohl, poradil nebo vás podržel v těžké situaci. Není přeci tak špatný, jak se na první pohled v návalu rozhořčení může zdát. On vás má také rád.

Já věřím, že mého miláčka na mě štve plno věcí, ale dokáže je vzít za součást mé osobnosti a ztotožnit nebo vyrovnat se s nimi. Miluje mě, i když zrovna reptám, že se mi nechce šlapat na kole po lesních, z mého pohledu nebezpečných, nesjízdných cestách. Má mě rád i ve chvilce, kdy si stěžuji na špatný den a unavenou duši. Takže je to vlastně jedna, jedna na obě strany.

Mám ho ráda i s těmi jeho zlozvyky a vrtochy, protože on mě má také rád takovou jaká jsem a nechce mě měnit. Zanechává mi životní svobodu, která je v životě dvou lidí velmi důležitá a upevňuje svazek, takže ani já mu nebudu brát jeho osobní prostor. Protože, právě tyto vrtochy k pocitu jeho svobody patří a jsou součástí jeho života. Takže příště, až mě zase rozčílí „ nějaký ten nepořádek“ raději se zasměji a mávnu rukou, smích je přeci nejlepší lék na zlobu.