Tuhle jsem byla přesvědčena svým přítelem, jako již mnohokrát, sdílet s ním společně krásy přírody ze sedla bicyklu. Přírodu mám ráda a sportování mi také není cizí, ale že bych byla na kole nějaký nadprůměr to se říci nedá, na rozdíl však od mého přítele. Padesát kilometrů, žádná vzdálenost, jak on s oblibou říká. Tak jsem se poctivě psychicky na každou vyjížďku připravovala a už po stokráte sama sebe přesvědčovala, že to zvládnu, když zvládnou jiní, co bych já nezvládla. Směle jsem vsedla na kolo a vydala se vstříc děsivé představě, mnoha nezdolaných kilometrů na jedné straně a s nadějí v srdci na straně druhé, že je přeci jen pokořím.

Taková jízda v terénu, nutno podotknout, že můj přítel se nespokojí se zdoláváním silnic, ale k jeho uspokojení je potřeba přinejmenším les s mnoha výmoly, pařezy a čouhajícími kořeny, které jako nástrahy potkáváte na každém kroku. Proto každé šlápnutí do pedálů, není žádný med. Po dvaceti kilometrech jízdy, dá-li se to jízdou nazvat, já bych toto přesouvání pomocí bicyklu z jednoho bodu do druhého nazvala u sebe spíše jinak, jsem toho měla až nad hlavu. Spřízněné duše jsou jistě chápající a přitakají mi, že chudák ženská se vždy znova nachytá na vrtochy toho svého. Kdyby jednou, ale víme své.. V takové totální vyčerpanosti a beznaději, která zaručeně dříve nebo později po vícero kilometrech nastane, začnu být značně nevrlá a nesnesitelná v jedné osobě.

Jak se to projevuje? Nejdříve mi začne v hlavě hlodat zlost, ta hlodá a hlodá, hlodá hloub, až se přenese do mého remcání, které partner k smrti nenávidí. „ Kudy mě to táhneš? Nevidíš jaký jsou tady cesty? Vždyť se musím zaručeně zabít, nemohl jsi vybrat normální výlet po silnici? Já už asi dál nepojedu, já už prostě nemůžu.“ Takto častuji svého přítele, který jakmile slyší mé brblání nejspíše se samou naštvaností neudrží a zrychlí tempo, což mě nutí také přidat a mou náladu to nikterak nepozvedne. Mnohdy mi je brblání stejně na nic, dojet do cíle se musí a zpátky domů taky, to je jistá věc.

Jenže těžko se naštvanému chlapovi leze potom na oči. Ještě těžší je vysvětlit, že ho máte rádi a sportování se vám líbí, dokonce, že chcete na kole jezdit, protože pochopit pocity toho druhé z toho co ho baví, nelze jinak než to prostě taky zkusit. Až se dostanete za tu hranici, kdy se vám dřina stane příjemná a začne vás třeba i jízda na kole bavit. Jenže ta mezera mezi tím je opravdu někdy těžko schůdná. Nadávky a tzv. remcáním, svého partnera častuji ne ve zlém, vlastně nejsou ani natolik skutečné jak se zdá. Já si tím prostě jenom nadávám nepřímo sobě. Místo abych si nadávala jak jsem neschopná, že už toho víc neujedu, jak si nevěřím a hned to vzdávám nadávám partnerovi za jeho „ údajnou neschopnost výběru trasy a vzdálenost“. Ve skutečnosti se tím snažím ulehčit sama sobě a zároveň, sama sebe hecuji v postupování v trase dál.

Nejednou nedopadla má vyjížďka nikterak slavně. Celá utrmácená jsem dojela domů, svalila se do postele a nejednou si přivodila i tělesnou újmu, namožených svalů. Ale věřte, že stejně zase, až řekne můj partner „ tak razíme na kolo“ vstanu a na své kolečko hrdinně nasednu. Proč to taky vzdávat! Jen tak to bude jízda od jízdy lepší a lepší, až se třeba zbavím toho otravného remcání. Odměnou mi pak bude dobrý pocit z jízdy, zážitky z přírody i úsměv v partnerově tváři. Protože, když milujete, musíte milovat se vším všudy a musíte hlavně souhlasit s životním postojem, vaší drahé polovičky. Vždy, když cvičím v posilovně, což je ve sportu určitě moje silnější stránka než cyklistika, vzpomenu si na své neslavné začátečnické pokusy v cyklistice a představím si svého partnera, jak on specializován na horskou cyklistiku by byl v té chvilce v úzkých.

Jedno vím však jistě, určitě by nikdy nic nevzdával a proto ani já se jen tak nevzdám bez boje. Důkazem toho jsou i mé občasné vyjížďky, kdy vyjíždím vstříc kopcům i rovinám, sama bez partnera. Věřím, že je to dobrý začátek mého odvykání remcat, protože v té chvilce můžu opravdu nadávat, jen kolem jedoucím řidičům, za jejich neukázněnou jízdu. A mezi námi těm to opravdu někdy patří. Takže cyklistice zdar, a pokud vám někde ve sklepě leží již léta nepoužívané kolo, tak ho vyndejte a jeďte si stejně jako já, trošku zaremcat. Stojí to opravdu zato.