Jedno letní, slunečné odpoledne jsem se odhodlala k cyklistické vyjížďce. Z kopců to se jede lehce, to vlastně jede téměř samo, ale opačným směrem je to o dost horší. Věřte, že narazit do letícího hmyzu v rychlosti blesku není nic příjemného, zvláště potkáte-li celý roj mušek je to, fuj zážitek. Připadá vám, jako když do vás nenarazí, něco tak titěrného jako je hmyz, ale máte pocit, jako když se srazíte s dělovou ránou. Takže vzhledem k tomu, že se mi to poštěstilo, zjistila jsem, že po nárazu sedící mušky na mém ošacení i obličeji rozhodně neodradí můj zběsilý úprk. Rychlejší jízda se jim očividně líbila, takže nezbylo, než se začít za jízdy oklepávat.

Pár spolknutých mušek za jízdy vás naučí plivat jedna radost, takže od této doby mám praxi v plivání za jízdy. Ale kdo by se mohl zlobit na těch pár desítek mušek, které si zrovna vybraly špatný úhel letu. Radar jim patrně fungoval dosti špatně, takže střet byl neodvratný. Příroda kolem mě, mi tento hrůzný zážitek zcela vynahradila. Stačí se jen pořádně dívat kolem sebe. Na poli uvidíte čápa a té zeleně kolem. Jen příroda umí vykouzlit krásné barvy a to zejména v letním období.

Pot mi pozvolna vyvstával na čele a nohy také začaly stávkovat při představě blížícího se kopce. Tělo se umí náležitě hlásit o slovo, když se mu do něčeho nechce. Jenže pohrávat si s myšlenkou zastavit, zrovna v tuto chvíli, to radno rozhodně není. Takže nožky, nenožky, prostě šlape se dál. Každou minutou, kdy kopec příkře stoupal a jeho konce vidět nebylo, jsem měla pocit, že dál už prostě není možné jet. Nohy mě každou chvíli přemlouvaly, ať to vzdám svou ukrutnou bolestí a nedostatek kyslíku v plicích jím přizvukoval. Pocit jako bych se nemohla nadechnout, nebo natáhnout dostatek kyslíku do plic k smrti nenávidím.

Bojující v představách o svůj život, mě doprovázela snad tisíckrát chuť vzdát tento boj a z kola slézt. V dálce byl vidět jedoucí cyklista a najednou, jakoby začal mozek přemýšlet jinak. Nepomýšlela jsem cyklistu předjet, jen jsem si v duchu s tou myšlenkou pohrávala, ale nohy zcela automaticky začaly přidávat . Najednou jsem byla na úrovni cyklisty a ve chvíli, kdy jsem ho předjížděla neodpustila jsem si škodolibě se otočit, aby tedy viděl. Když jsem byla na konci kopce a čekal mě slastný sjezd dolů, nevěřila jsem pořád, že jsem předjela cyklistu a k tomu ještě muže. Ten pocit musel být snad odměnou za tu dřinu. Pryč bylo bolestivé utrpení stoupajícího kopce.

Jedno mi však tohle vítězství dalo. Nezvítězila jsem ani tolik nad oním cyklistou, tak jako nad sebou samotnou. Zvedlo se mi sebevědomí, dokázala jsem si, že na to mám. Že nejsem jenom ufňukaná ženská, která nic nevydrží a při první bolesti a náznaku dřiny to vzdá. Ne, teď už vím, že můžu daleko víc, že jsem si ještě nesáhla úplně na dno svých možností. Ale, kde je vlastně to dno. Je to jenom podvědomá příčka v nás samotných. Je to hraniční čára, kterou si vytvoříme sami v sobě. Věřím, že ten okraj na kterém je možno balancovat, což platí i při jiných činnostech než jenom cyklistice opravdu existuje a není dobré ho překročit. Protože by se nám pak mohlo stát, že bychom pozdě zjistili, že ho lze překročit jen jednou. Ale na druhou stanu, mnozí z nás vzdávají často věci předčasně a zbytečně.

Přeji vám, aby jste každý den prožili naplno a poznávali čím dál tím více sami sebe, jako se to zrovna při této cyklistické vyjížďce podařilo mě.