Znáte ten pocit, kdy vše co uděláte berou lidé kolem Vás jako hotovou věc. Že je umyté nádobí, vyprané prádlo, vydrhnutá podlaha a další a další věci, které musí žena, téměř každodenně dobrovolně podstupovat s úplnou banální samozřejmostí. Nikdo  nevidí to množství stráveného času nad věcmi, které jsou tak pomíjivé. Jídlo, které se vaří hodinu i déle je snědeno během pár minut, práce s prachovkou nějakou tu dobu také zabere a vsadím se, že i s tím nejlépe vychvalovaným čistícím prostředkem na prach zjistíte, že druhý den jakoby se nic nečistilo.

Dnes, kdy žena není jen „domácí paní“, ale musí se věnovat také svému zaměstnání, dětem, své postavě a vzhledu je čas často tak nedostatkovou veličinou, že není divu, když u ženy nastane psychický kolaps. To se přeci už nedá snad ani zvládnout povzdechne si nejedna z nás žen při pohledu na opět přeplněný koš s prádlem a přetékající dřez s nádobím.

Naše babičky to také zvládly a nebyly přitom žádnou nadpozemskou bytostí připomínají s nechápajícím kroucením hlavou naše drahé polovičky. Ale chyba lávky. Naše babičky sice neustále smejčily, uklízely, vařily a to nejen jeden chod, pekly nejen o sobotách a nedělích a navíc se staraly o děti, které v té době nebylo v domácnosti jediné. To je sice všechno pravda, ale dnes přeci jen žijeme v jiné době a na to se značně zapomíná. Doby, kdy muž byl výhradním živitelem rodiny jsou ty tam. Tenkrát, kdyby rodinu živila žena, byla pro muže tak nesnesitelná hanba, že se rázem stával vyčleněným z dobré společnosti.

Dnes, kdy ekonomické podmínky rodiny stěží stačí na uživení jednoho potomka, pořídit si dvě děti do rodiny je opravdu nadstandard se setkáváme stále častěji s případem matek, které až do pokročilého období těhotenství vykonávají své zaměstnání a jen dokojí svého potomka už se zase snaží nastoupit na pracovní místo jen aby usnadnili své rodině život.

Ono jídlo, ošacení na děti a další potřeby, které s věkem dítěte stále vzrůstají přeci jen dnes něco stojí. Proto, prosím muže, buďte ke svým ženám trošičku více všímavější, když nic víc, snažte se jejich práci a snahu ocenit. Možná právě na ta slova uznání, nějakou tu kytičku a občasné pozvání do restaurace netrpělivě čekají.