Pokud zapomeneme na dnešní bláznivý svět okolo nás, máme docela slušnou šanci si i odpočinout, ale bohužel ne každý to umí. Mě například neustále dohání pracovní i soukromé problémy. Určitě znáte ten pocit, vše se na nás řítí, jeden problém za druhým a klid nikde. Nevím jak vy, ale pokud neovládáte onu schopnost vše zapomenout, je tu šance odreagovat se třeba sportem. Tedy pokud nepatříte mezi ty stvoření, pro které je vrcholem sportovního vyžití, běh přes silnici po přechodu pro chodce s nákupem pro vaše miláčky, kteří jistě na nic jiného nemyslí než na vás.

Já na své problémy zapomenu v sedle svého horského kola řítíc se ze svahu, snažíc se vyhýbat všem stromům, keřům, skalkám i kořenům, které mi vbíhají do cesty. Člověk by občas nevěřil jak taková větev u stromu, nevhodně rostlá, řekl bych proklatě nízko. Dokáže poškádlit vaše sebevědomí, protože ne každý se udrží v sedle po ráně kyjem do hlavy, i když je na ní přilba v ceně poloviny platu. Občas slyším, že jsem blázen milující rychlost a riskantní jízdu na kole, ale není to tak pravdivé, jak by se nezasvěcenému zdálo.

Pravda občas si cestou z práce sjedu schodiště co mám v cestě, přeskočím pár obrubníků a těsně před domovem si sjedu schody co vedou z mostu dolů, ale mě to nepřipadá riskantní. Snažím se, abych neohrožoval ostatní okolo sebe a tak i když jedu ze schodů na kole jsem schopen se dívat před sebe a nikoho nepřejet a ještě si před tím srovnat helmu, abych nedopadl hlavou někam, kam bych neměl. Bytostně nemám rád ty cyklisty co letí na kole sice rychle, ale ne zrovna ohleduplně a ještě mají na hlavě při nejlepším šáteček, místo pořádné helmy.

Proto pokud jedu se s mojí partnerkou, byť i na lehkou vyjížďku, nebo delší výjezd, také ji nutím vyjet si v helmě, sice nevypadá jako modelka na výletu, ale spíš jako diblík, ale já mám klidnější den. Jezdíme spolu pomaleji, ale přesto jsem rád, že se snaží a časem určitě pozná i lesní cesty z jiného pohledu, než klusu laně jdoucí ke studánce pít vodu. Přesto se vžívám do jejích pocitů a raduji se, když má náladu se, se mnou projet a všemožně se snažím, občas marně vybírat cesty bez kaluží a bahna. Pokud se to nepovede máte jí slyšet.. ha, ha, pak si připadám jako padouch co vyplenil celou vesnici a všechny děvy v okolí poctil svoji návštěvou.

Přesto s ní jezdím rád, není to často a tak si pomalu zvykám, třeba časem přestanu sjíždět schody, skákat přes kameny. Možná začnu z kopce místo šlapání brzdit, možná si sundám přilbu a místo třesku kamenů od pneumatik uslyším skřivánka, nechám se předjet šnekem a polechtám ho na ulitce a pokárám ho za rychlou jízdu. Ale možná, v což doufám ve mně stále zůstane něco z toho co jsem na kole i mimo něj zažil a asi budu i nadále lítat po lese na svém celoodpruženém kole za roční plat a budu myslet na to, že až přijedu domů, potkám tam svoji partnerku s úsměvem na rtech jak si zrovna potrápila tělo ve fitku a protože jsme ještě dost mladí a nejsme ještě moc staří a nebudeme vedle sebe jen nečině ležet. Protože po hezky stráveném dni, i když v práci to vždy nemusí být ono.. má člověk žít v souladu se svým partnerem, cítit jeho tužby i přání a nečekat jen na další den..

Možná, že bych se měl odreagovat jako pár bláznů co znám.. lehké zhoupnutí a pak let na pružném lanu co máte uvázané kolem nohou, ale nějak se mi to nezdá jako ideální vyžití.. Při mém štěstí bych skočil s moc dlouhým lanem, nebo bych ho kolem nohou neměl vůbec a všiml bych si toho až těsně nad zemí, ale to bych možná ani nestačil. Takže zůstávám věrný, klasickým sportům.